Ve čtvrtek 13. srpna 2020 zemřel prof. Jaroslav Oliverius. Odešel náročný pedagog, důsledný vědec, nadaný překladatel a především laskavý, přátelský člověk s hlubokým upřímným vztahem ke svým kolegům, žákům. Celý jeho profesní život byl spjat s „fakultou“, která pro něj představovala druhý domov. Ten sdílel s těmi, jimž bylo blízké vše, co souviselo s jeho milovanými obory – arabistikou a hebraistikou. Vedle kolegů a studentů to byli hlavně novináři, překladatelé a arabští autoři přicházející za ním se svými literárními texty.
Pan profesor choval hlubokou úctu ke svým učitelům a starším kolegům. Často vzpomínal na profesora Felixe Tauera a zejména na profesora Karla Petráčka, o jehož vědecké erudici a lidských kvalitách mluvil vždy s velikým zaujetím. Společné zážitky z několikaměsíčního studijního pobytu v Egyptě byly na počátku celoživotního přátelství s profesorem Ladislavem Drozdíkem z Univerzity Komenského v Bratislavě. Některé z nich profesor Oliverius „zvěčnil“ ve svých učebních textech moderní spisovné arabštiny. Ostatně ke Slovensku měl vřelý vztah, na vědeckých konferencích či během habilitačních nebo profesorských řízení konaných v Bratislavě se velmi rád setkával se slovenskými kolegy, zvláště pak absolventy orientalistických oborů na pražské filozofické fakultě.
Kouzlo osobnosti Jaroslava Oliveriuse spočívalo mj. ve schopnosti vytvořit nesmírně přátelskou a inspirativní atmosféru, jíž se vyznačovaly jazykové semináře či přednášky z literatury, stejně jako odborné konzultace nebo běžná každodenní setkání. U svých studentů se laskavý pan profesor těšil přirozené autoritě, která mu umožňovala vyžadovat „dokonalé zvládnutí“ probírané látky, ať už se jednalo o arabskou literaturu nebo hebrejskou gramatiku. Navíc měl znamenitý smysl pro systematickou práci, což se v oblasti výuky projevovalo nejen v promyšleném výkladu, nýbrž i v důsledném používání moderních pedagogických metod.
Jako badatel s velikým přehledem o arabské literatuře a k ní se vztahující literárně-kritické tvorbě čerpal prof. Oliverius především z několika svých studijních pobytů v Egyptě. Na hodinách arabské literatury se tak studenti seznamovali s autentickými poznatky, které pan profesor získal díky četným diskusím se spisovateli a literárními kritiky.
„S kolegou Drozdíkem“, jak s oblibou říkával, „jsme v Káhiře pravidelně chodili do Literárního klubu, kde jsme se potkávali s řadou významných osobností egyptského literárního a kulturního života. Byl to vlastně takový literární salón, k jehož stálým hostům patřili například Taufíq al-Hakím ve svém typickém baretu nebo Nadžíb Mahfúz s elegantní hůlkou. Tito dva slavní autoři, ale i jiní spisovatelé nám věnovali mnoho svých knih, zejména povídek a románů, které vyšly v době našeho egyptského pobytu. Čeho jsme si velmi vážili, byla pozvání domů od různých autorů. Mít možnost navštívit známé spisovatele v jejich domácím prostředí jsme pokládali za velikou poctu.“
Profesor Oliverius dbal na to, aby si studenti probíranou látku osvojili v širším kontextu. Při výkladu arabské literatury odkazoval na žánrové podobnosti či stejné vyprávěcí postupy nacházející se v české či světové literatuře. Syntaktické jevy moderní spisovné arabštiny vysvětloval na pozadí češtiny a jejich znalost v obou jazycích také důsledně zkoušel. Sám se přitom celý život učil. Do výuky by nikdy nepřišel bez velkého příručního slovníku spisovné arabštiny, víkend nebo dovolenou si nedokázal představit bez arabského časopisu či jiného textu. Vypisoval si nejrůznější gramatické jevy, frazeologické a idiomatické výrazy, které později zpracoval jako studijní materiál v několika vysokoškolských učebnicích.
Studenti byli pro pana profesora zdrojem radosti a inspirace. Byl přesvědčen o tom, že učitelské poslání má svůj skutečný význam jedině tehdy, když je pedagogické úsilí plně zaměřeno na rozvoj schopností a dovedností posluchačů, na povznesení jejich tvůrčího ducha. Prof. Oliverius se velmi rád zúčastňoval společenských a kulturních akcí, jakými byla např. vánoční setkání, besedy v rámci literárních festivalů a knižních veletrhů, studentské divadelní představení v arabštině však nemohl nikdy vynechat. Tam prožíval obrovskou radost z toho, jak si vedou žáci jeho žáků. A co teprve, když se hrálo podle literární předlohy, jejíž český překlad byl jeho dílem!
V posledních letech, kdy pan profesor vzpomínal na „fakultu“ ve svém dejvickém bytě, v něm zprávy o současném dění na Katedře Blízkého východu vzbuzovaly radostné pocity, k nimž nikdy nezapomněl dodat vzkaz adresovaný kolegům a studentům „Srdečně Vás zdravím a přeji Vám vše dobré!“
Za žáky a kolegy,
členové Katedry Blízkého východu FF UK
